Zanechte nám na sebe kontakt, ozveme se vám!

nebo

K současným legislativním trendům v oblasti právních vztahů mezi věřitelem a dlužníkem

24.6.2015

Smyslem vymáhacího procesu včetně exekucí je uspokojení nároků věřitelů za co nejmenších racionálních nákladů pro dlužníky. Vymáhání pohledávek a exekuční řízení se však díky velkému množství exekucí, některých exekutorů a téměř zcela absentujícímu výkonu dohledu nad činností exekutorů, stalo výrazným politikem.

Společným jmenovatelem těchto diskusí je však aktivistický přístup k variantám pomoci zadluženým a absence skutečné analýzy příčin současného stavu. Téměř všem voličům se jistě bude líbit, že exekutor již nebude moci zabavit domácího mazlíčka a dětskou postýlku. Přitom se však nelze ubránit dojmu, že nastavená pravidla exekucí jsou ve skutečnosti dostatečně jasná, a že jen stát společně s exekutorskou komorou v posledních letech téměř zcela rezignoval na výkon efektivního dohledu nad činností exekutorů.

Rolí státu jednoznačně je zajistit stabilní právní prostředí a vymáhat zákony. Reakcí státu na obcházení a nedodržování pravidel je však vršení dalších pravidel místo jejich vynucování. Jen v letošním roce má vláda v legislativním plánu dvě novely občanského soudního řádu a exekučního řádu, další novelizace prošla parlamentem nedávno po téměř ročním projednávání, v legislativním procesu je několik poslaneckých novel OSŘ a EŘ, o senátní novele zavádějící teritorialitu nemluvě. Neustálé změny tak nejen vyvolávají právní nejistotu a generují výrazné náklady, ale mohou také podstatně zvyšovat operační riziko bank.

Návrhy vládních novel procházejí hodnocením dopadů na podnikatelské prostředí, které se ovšem zpravidla soustředí na problematiku nákladů a v případě vymáhacího procesu nehodnotí dopady na vymahatelnost pohledávek. Z podstaty věci také vyplývá, že ačkoli jednotlivé novelizace nemusí mít výrazný dopad, komplex opatření přijatých v poslední době či dále diskutovaných a připravovaných může mít citelné negativní dopady.

V případě poslaneckých návrhů ani žádné dopadové analýzy zpracovávány nejsou a důvodové zprávy jsou přehlídkou argumentů. Nakonec i sama vláda řadu návrhů podává prostřednictvím poslaneckých pozměňovacích návrhů a vyhýbá se tak standardní kontrole a odborné oponentuře předpokládané řádným legislativním procesem.

Jako problematická se z hlediska stability a předvídatelnosti právního prostředí jeví i poměrně vysoká četnost změn zejména OSŘ a EŘ, která místy budí dojem jakési kontinuální přestavby. V této souvislosti lze poukázat na skutečnost, že ačkoli ještě nebyl ukončen legislativní proces o změnách uvedených předpisů obsazených ve sněmovních tiscích č. 337 a č. 181 (viz o nich ve větším detailu níže), v nejbližší době má být do mezirezortního připomínkového řízení zaslána jejich další novelizace s tím, že do konce letošního roku bude pravděpodobně připraven další novelizační návrh.

Poslanecké návrhy jsou často motivovány spíše sledováním reportáží na televizi NOVA než seriózní analýzou. O množství případů, které ta či ona novela řeší, se můžeme jen dohadovat, protože o jejich četnosti nemáme žádné informace, a často je nemají ani sami předkladatelé. V horším případě se ukáže, jako například u novelizace upravující exekuci na účtu manžela povinného v případě existence společného jmění manželů, že v průběhu roku je podáváno jen několik desítek vylučovacích žalob z titulu chyb při exekuci na účtu manžela, což se týká při počtu ročně zahajovaných exekucí ani ne celého promile případů. Problém se tedy prakticky netýká skoro nikoho, ale změna samotná (a náklady související s její implementací) se týká všech a lze se oprávněně domnívat, že bude mít negativní dopady na vymahatelnost pohledávek.

Z pohledu bank jako generických věřitelů, ale i z pohledu dalších korporací a jistě i z pohledu malých a středních podniků a soukromých věřitelů, je klíčovou otázkou zabránění zavedení místní příslušnosti exekutorů, tedy obrana možnosti svobodně si vybrat exekutora, který bude postupovat rychle a efektivně. Ministerstvo spravedlnosti aktuálně neplánuje po řadě debat v poslanecké sněmovně zařadit teritorialitu do příští novely. Analýza, ke které přispěla Česká bankovní asociace, potvrdila naše argumenty, totiž že by teritorialita přinesla zpomalení exekucí a především nižší vymahatelnost pohledávek. Ale i v tomto případě musíme podotknout, že politická a odborná diskuse reagovala především na tlak skupiny malých exekutorských úřadů, které v místní příslušnosti vidí obchodní příležitost a možnost odstranění příliš efektivní a výkonné konkurence.

Některé legislativní iniciativy mají potenciálně zcela zásadní dopady, a přesto jsou předkládány zmíněnými poslaneckými návrhy a odborná veřejnost má velmi malou šanci se o nich dozvědět dříve, než budou schváleny. Díky soustavnému monitoringu dění v poslanecké sněmovně se naší asociaci podařilo zabránit zrušení exekutorského zástavního práva. Změna, kterou v této oblasti přijala poslanecká sněmovna na návrh poslance Vondráčka (ANO) koalicí ANO, Úsvit a KSČM je nejlepším možným kompromisem, který sice zápis zástavního práva komplikuje, ale tento podstatný zajišťovací instrument zachovává, a to včetně jeho účinků pro insolvenční řízení.

Díky silnému politickému tlaku jsme neuspěli s argumentací proti vládnímu návrhu, kterým se omezuje možnost exekuovat z účtu manžela povinného pouze polovinu hotovosti, která se na něm v okamžiku doručení exekučního příkazu nachází. Tato změna by však vedla k neúměrně vysokým implementačním nákladům na přizpůsobení IT systémů bank v důsledku nutnosti zavedení typu účtu, na kterém by bylo možno průběžně účtovat dva druhy příjmů a výdajů s vnitřním limitem. O tom, že by nebylo možné zákonu vyhovět bez alespoň ročního přechodného období nemluvě. ČBA připravila pozměňovací návrh, který byl následně schválen a který výplatu poloviny částky na účtu řeší dle již bankám známého a zavedeného postupu dle § 304b OSŘ. Zabránili jsme tedy vysokým nákladům, ale snížení vymahatelnosti pohledávek a absentující logika tohoto opatření zůstávají.

Pro ilustraci výše uvedeného lze z novinek, které jsou součástí nyní projednávaných novelizací OSŘ a EŘ (sněmovní lity č. 337 a č. 181 a pozměňovací návrhy k nim) namátkou zmínit např.

  • návrh zavést náhradu nákladů i pro nezastoupené věřitele v tzv. bagatelních sporech,
  • stanovení povinnosti exekutora před nařízením exekuce majetku ve společném jmění manželů prověřit údaje v registru smluv o manželských majetkových poměrech,
  • možnost vést exekuci na účtu manžela povinného do výše poloviny zůstatku,
  • návrh změny právní úpravy exekutorského zástavního práva (jak jsem již zmínil, původní materiál obsahoval návrh na jeho úplné zrušení, což se posléze podařilo odvrátit),
  • přesné vymezení exekučně nepostižitelných předmětů běžného vybavení domácností,
  • zavedení zákazu (s některými výjimkami) vést exekuci prodejem nemovitosti pro pohledávky s jistinou nižší než 30 tisíc Kč, pokud má dlužník v dané nemovitosti trvalé bydliště a
  • posílení dohledových a sankčních pravomocí MSp vůči exekutorům.

S problematikou vymáhání pohledávek úzce souvisí i na pohled drobná, avšak významná změna advokátního tarifu z minulého roku, která mimo jiné dramaticky snižuje odměny advokátům při zastupování klienta v bagatelních sporech (a která navíc nebezpečně rozvolňuje pojem bagatelity oproti jejímu zákonnému vymezí v OSŘ, když stanoví další pásma „kvazibagatelity“, t.j. spory s jistinou do 30, resp. 50 tisíc Kč) a přináší ne zcela jasnou definici tzv. formulářové žaloby, tj. návrhu na zahájení řízení podaného na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem, byl-li tento návrh individualizován pouze osobou žalovaného a žalovanou částkou, a v němž je předmětem řízení peněžité plnění. Dopady této právní úpravu budou jistě předmětem příslušných analýz, nicméně je třeba uvést, že každá úprava konstrukce náhrady nákladů řízení by se měla řídit tím, že náklady řízení není možné vnímat jako sankční nástroj, ale spíše jako nástroj ochrany těch, kteří se svého práva nedomohli mimosoudně a museli vynaložit nemalé náklady na uplatnění svého práva žalobou.

Pro nové kolo novelizace OSŘ a EŘ přichází ministerstvo spravedlnosti především se záměrem zavést do právního řádu institut tzv. chráněného účtu. Po intenzivním vyjednávání se zdá, že ministerstvo opustilo svůj původní záměr navrhnout úpravu chráněného účtu podle návrhu Aliance proti dluhům, podle kterého by se každý bankovní účet osoby postižené exekucí automaticky změnil na „chráněný účet“, jehož hlavním cílem je zamezit tomu, aby se předmětem exekuce formou postižení pohledávky na účtu u banky staly příjmy, které jsou buď ze zákona exekučně nepostižitelné, nebo již jednou exekučně postiženy byly (např. část mzdy připsaná na účet poté, co již byla mzda exekučně postižena). Podle téhož návrhu by posléze banka měla zkoumat a prověřovat dokumenty a listiny, které jí předloží klient (povinný) k prokázání toho, že určitá platba došla na „chráněný účet“ je exekučně nepostižitelná. Ministerstvo následně zpracovalo několik alternativních variant, které jsou nyní předmětem analýz. Pro banky bude zavedení tohoto institutu v každém případě znamenat nemalé implementační náklady, nedořešena zůstává analýza dopadů této legislativní změny na práci soudů a exekutorů, ale nadále panují i významné pochybnosti o praktické realizovatelnosti této změny.

Do rámce právní úpravy dopadající na regulaci vztahů mezi věřitelem a dlužníkem nepochybně spadá také řešení úpadku dlužníka. V této souvislosti je potřeba ocenit, že ministerstvo spravedlnosti, které před nedávnem zpracovalo novelu insolvenčního zákona (další novela je plánována na podzim letošního roku) nepodlehlo snahám některých subjektů o revoluční změny v této oblasti, navíc vedeném z nemalé části snahou odejmout věřitelům některá jejich práva a z nich plynoucí vliv na průběh insolvenčního řízení. I tak ale nacházíme v nyní projednávané novele insolvenčního zákona některé sporné momenty, jako např. odejmutí práva věřitelů odvolat insolvenčního správce a ustanovit nového v rámci řízení o oddlužení, nebo povinnost doložit pohledávku věřitele u věřitelského insolvenčního návrhu směřujícího proti dlužníkovi-právnické osobě vykonatelným titulem, posudkem soudního znalce nebo stanoviskem auditora.

Zcela samostatnou kapitolou je pak volání některých politiků současné koalice po jednorázovém či systémovém oddlužení části obyvatelstva. Takové opatření, které by bylo možné provést prakticky pouze dramatickým změkčením podmínek pro osobní bankrot (pokud by se nepřistoupilo k ještě razantnější, ba přímo revoluční variantě plošného odpuštění části dluhů, by přirozeně zaplatili věřitelé a následně jejich klienti v cenách služeb či maržích úvěrů. Nejen, že by na neodpovědné chování části dlužníků doplatili ti, kteří se chovají odpovědně a řádně, ale zcela jistě by takové opatření vedlo v určité části populace k demotivaci splácet dluhy a mělo by tak na věřitele ještě hlubší dopady. Exemplárnější případ morálního hazardu je obtížné si představit.

Vše výše uvedené tak potvrzuje, že potřebujeme zcela naléhavě vést debatu s politickou reprezentací o právech věřitelů a dopadu diskutovaných návrhů na poskytování bankovních služeb, ale i na celou ekonomiku. Nesmíme přistoupit na diskusi, která dělá z dlužníků oběti a popírá tak základy práva, totiž že dluhy se mají platit a smlouvy dodržovat. Rychlé a výkonné vymáhání dluhů je jednou z konkurenčních výhod této ekonomiky a oblasti práva, kterou se po letech bolestných omylů podařilo nastavit správně. O tuto výhodu v zájmu našich klientů nesmíme přijít.

Zdroj: Bankovnictví (Jan Matoušek)

Rychlý kontakt x