Zanechte nám na sebe kontakt, ozveme se vám!

nebo

Jak se kšeftuje s pohledávkami

14.9.2015

Od nevymahatelnosti práva v 90. letech se český trh s pohledávkami rozvinul do nestvůrných rozměrů a ještě nedávno na něm bohatli věřitelé, advokáti i exekutoři. Dnes se po několika zásazích zdá, že se situace zlepšuje. Byť zní kritika, že se malé dluhy vůbec nevyplatí vymáhat.

Jako pohádky zní vyprávění českých právníků, kteří aktivně působili v devadesátých letech, kdy pohledávky vymáhala právní oddělení vykonavatelů na soudech. Ta však nebyla vůbec efektivní, obvykle se hovoří o vymahatelnosti práva pod pět procent.

„Před zavedením soudních exekutorů v roce 2001 byl pravomocný a vykonatelný rozsudek tak akorát cár papíru vhodný na podpal,“ říká Robert Němec, jenž vede oddělní soudních sporů v advokátní kanceláři PRK Partners.

Nízká vymahatelnost pohledávek – a ostatně práva obecně – vedla k tomu, že prakticky nikdo neposkytoval půjčky, aniž by byly zajištěny například zástavním právem. Půjčit si „jen tak“ na rozjezd podnikání bylo nemožné.

Jak vyplynulo i z nedávné ankety LN mezi českými právníky, většina z nich oceňuje české exekutory právě proto, že dokázali rozsudky přeměnit z „cárů papíru“ na „exekuční titul“. Jinými slovy, od roku 2001 v ČR fungují soudní, přesněji však spíše soukromí, exekutoři, mezi nimiž funguje volná konkurence. Trh je nesmírně rozmanitý, více než jeho polovinu ale ovládá dvacítka největších exekutorů.

Dědictví Pavla Němce

Právě ti „vyrostli“ především po roce 2006, kdy došlo k zásadnímu momentu – končící ministr spravedlnosti Pavel Němec novelou takzvané přísudkové vyhlášky několikanásobně navýšil paušální odměny advokátů. Markantní to bylo především u drobných pohledávek, které bylo možné značně „nafouknout“. A ve velkém se to začalo dít. Populární se staly hlavně nezaplacené pokuty dopravních podniků, kde pokud žalobu (respektive platební rozkaz) podal advokát, zhruba tisícikorunový dluh se jako kouzlem navýšil na zhruba pětinásobek.

V médiích se objevili i případy, kdy se z desetikorunové pohledávky po soudním a exekučním řízení stal dluh ve výši 17 tisíc korun!

Pouhé navýšení odměn advokátů by však po rozjetí velkého byznysu nestačilo. Svou roli hrály i různé instituty, které měly urychlit a zjednodušit civilní soudní řízení. Okolo roku 2008 se otevřelo několik cest, jak ve skutkově jednoduchých sporech, kde „jen“ dlužník neplní, rychle dosáhnout vydání pravomocného a vykonatelného rozhodnutí.

Například se zavedlo pravidlo, že předvolání k soudu může být platně doručeno i tehdy, když se dotyčný v hlášeném bydlišti nezdržuje. Nedostaví-li se žalovaný k soudu, lze pak vydat takzvaný rozsudek pro zmeškání. A za několik dnů věc putovala k exekutorovi, dlužník se přitom o sporu vůbec nemusel dozvědět.

„Velká část lidí žije v představě, že kdo si nevyzvedává poštu, nezdržuje se v místě trvalého bydliště a nechodí k soudu, tomu se nemůže nic stát. To už celkem dlouho rozhodně neplatí,“ varuje Němec.

V důsledku různých legislativních změn se najednou vyplatilo vymáhat i naprosto nepatrné pohledávky.

„Také se ve velkém začaly pohledávky vyrábět a navyšovat o nemravné příslušenství – vysoké smluvní úroky či smluvní pokuty,“ vysvětluje advokátka Alexandra Juráčková, která radí lidem v problémech s dluhy. „Ten systém hlavně zneužíval neznalost lidí a jejich neschopnost se bránit,“ dodává.

Podle Roberta Němce není na „byznysu s pohledávkami“ nic špatného, pokud jde o legitimní pohledávky od seriózních věřitelů. Typicky půjde o úvěry od bank, obvykle ve výši několika desítek tisíc korun.

„Pak ale vznikl byznys s různými prapodivnými pohledávkami, které se hromadně žalovaly a vydělávalo se jen na jejich navýšení o odměnu advokáta,“ dodává Němec.

„Dalším zásadním problémem byly – a pořád jsou – rozhodčí doložky. Ty prostřednictvím privatizace práva legalizují naprosto nemravné sankce a další mechanismy některých věřitelů,“uvádí další příklad Daniel Hůle, dluhový poradce Člověka v tísni.

Daný dluh tak nešel před soud, nýbrž jej rozhodl soukromý arbitr.

Zlepšování situace?

Do neúnosné situace, kdy každý rok stoupal například počet nařízených exekucí v republice, nejprve zasáhly soudy. Především Ústavní soud zrušil v dubnu roku 2013 zmíněnou přísudkovou vyhlášku. Soudy tak v důsledku toho přiznávaly náhradu nákladů právního zastoupení podle advokátního tarifu, které jsou podstatně nižší. A loni začátkem léta Robert Pelikán – tehdy ještě ve funkci prvního náměstka ministryně spravedlnosti – výrazně snížil náhradu nákladů řízení v případech takzvaných formulářových žalob. Tedy když se hromadně žalují skutkově stejné kauzy a jen se mění nacionále dlužníků – typickým příkladem jsou pokuty dopravních podniků.

Došlo i k dalším změnám, například jsou přísněji regulovány rozhodčí doložky.

„Ale tam je problém, že se proti neplatné doložce musí ozvat dlužník. Což často neudělá, protože neví, že je něco špatně,“ říká advokát Pavel Uhl.

„Naštěstí i v této oblasti se díky rozhodnutím soudu situace začala zlepšovat. Dnes už žádný férový věřitel rozhodčí doložky nepoužívá,“ dodává Daniel Hůle.

„Divný byznys skončil, což je jen dobře. Ale banky a další solidní věřitelé své dluhy samozřejmě normálně vymáhají i nadále,“ říká Robert Němec.

I banky ale fungují jinak než dříve. Podle zdroje LN z bankovního prostředí, který si nepřál být jmenován, dnes trvá daleko déle, než se dluh dostane k soudu.

Banky si často najímají inkasní agentury, aby za ně s dlužníky komunikovaly a zkusily s nimi domluvit například splátkový kalendář. Dnes už exekutor rozhodně neklepe na dveře pár týdnů po splatnosti. Žaloba přichází po mnoha kolech výzev, návrhů či telefonátů ve chvíli, když dlužník vůbec nekomunikuje nebo ani domluvené splátky nesplácí.

„A divili byste se, asi pětina lidí nezaplatí ani první splátku,“ dodává bankéř.

Stále však platí, že s inkasní agenturou i vymahačem je potřeba komunikovat a najít řešení. Například i s poukazem na problematická a nejasná místa v uzavřené smlouvě. Skuteční dlužníci ale ve finále opravdu musí zaplatit.

Přeprodávání pohledávek a komunikace s věřitelem

  • Podle občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit jiné osobě, a to i bez souhlasu dlužníka.
  • Nový věřitel postoupením pohledávky nabývá také její příslušenství (zejména úroky) a také práva s pohledávkou spojená – včetně jejího zajištění. Je-li zatížena zástavním právem (např. hypotéka), přechází i toto právo.
  • Změna v osobě dlužníka takto sjednaná není. Nelze své dluhy prodat například své nemajetné tetičce a tím „přelstít“ věřitele. Převzít cizí dluh lze jen se souhlasem věřitele.
  • Přeprodávání pohledávek je i dnes běžnou praxí. Dříve prodejem svých nezaplacených pokut prosluly dopravní podniky, ale i dnes to činí banky či splátkové společnosti. Dluhy pak vymáhají specializované firmy.
  • Častý je – především u velkých bank – prodej pohledávky (případně jen přenechání jejího vymáhání) inkasní agentuře. Ta se obvykle snaží s dlužníkem domluvit například na splátkovém kalendáři, než přikročí k žalobě.
  • Nelze však vyloučit – zvláště u věřitelů s menším renomé, než mají banky – prodej dluhu „vymahačům“ s nevybíravými praktikami.

Zdroj: Lidové noviny (Kristián Léko)

Rychlý kontakt x